Plagiátorství a cizí jazyk

Plagiátorství, tedy vydávání cizí práce za práci vlastní, se dle mých zkušeností velmi často objevuje v jakékoli samostatnější domácí přípravě studentů jak základních, tak středních škol (o vysokoškolácích nemluvě). Patří tedy i do oblasti cizích jazyků. Téměř vždy se ve skupině objeví alespoň jeden či dva případy, kdy jsou referáty, prezentace či projekty staženy z internetu; pokud studentům původní webovou stránku předložíme a čekáme, že uvidí-li, jak snadné je plagiát odhalit, situace se již opakovat nebude, dostaneme při dalším projektu práci opsanou z tištěné knihy, která není přístupná on-line a kterou tedy není tak snadné dohledat. Překvapivě usvědčení z plagiátorství nevede ke studu ani k zamyšlení na straně studentů; nejčastějším výsledkem je tvrdý boj s profesorem, občas se dokonce setkáme s názorem, že od toho jsou přece dané informace na internetu publikovány, aby „posloužily“ ostatním. Pro studenty je zřejmě nemožné vyrovnat se s myšlenkou, že přenesení textu z webové stránky do textového dokumentu je možné ohodnotit výbornou známkou v informatice, kde může být právě tato činnost (například v primě) testována, ne však v anglickém či německém jazyce, kde je úkolem samostatně zpracovat určité téma a uceleně, logicky a jazykově správně je (písemně či ústně) podat ostatním.

Již několikrát jsem udělala tu chybu, že jsem studentům, s nimiž jsem podobný úkol dělala poprvé, dostatečně nezdůraznila, co se od nich v tomto směru čeká, či spíše nečeká. A i tehdy, když jsem na toto téma vedla rozsáhlou přednášku, byly výsledky často žalostné. Ani několik prací ohodnocených kvůli opsání nedostatečnou většinou nevedlo ke zlepšení situace. Bez výsledku tedy zůstaly jak apel na morální zásady studentů, tak hrozba špatné známky. Před nedávnem jsem však objevila webovou stránku, kterou zřejmě pod vlivem četných zkušeností s touto problematikou vytvořila univerzita v Indianě, aby dalším případům plagiátorství u svých studentů zabránila. Danou stránku (respektive sérii několika stránek) jsem prošla zatím se dvěma skupinami, které učím, a výsledky byly o poznání lepší než po jakémkoli předchozím pokusu vysvětlit jim, že opsat cizí text a myšlenku není cílem projektů, na kterých pracují. V každé skupině stačila jedna vyučovací hodina strávená v počítačové učebně; část byla věnována samotné práci s internetem, část patřila následné diskuzi k danému tématu. Kromě toho, že tato hodina měla pozitivní výsledek, co se plagiátorství týče, byly tak při ní zapojeny jak receptivní (práce s webem), tak produktivní (diskuze) řečové dovednosti. Protože dané stránky jsou v anglickém jazyce, pracovala jsem s nimi právě v hodinách angličtiny. Zapojit je do výuky u svých německých skupin jsem zatím nezkoušela; kombinace obou jazyků v rámci jedné hodiny se mi zatím nezdála vhodná, přestože všichni moji studenti anglicky umí.

Zmiňovaná série stránek je koncipována ryze prakticky: každá stránka obsahuje úryvek určitého originálního díla plus úryvek studentské práce, v níž daný originál figuruje. Pod oběma úryvky nalezneme otázku, zda se v daném případě o plagiátorství jedná či nikoli. Studenti mají na výběr několik možností, přičemž každé „ne“ či „ano“ je dostatečně zdůvodněno (doslovná citace bez uvedení zdroje, parafráze bez uvedení zdroje, použití cizí myšlenky bez uvedení zdroje apod.). O správné odpovědi je tedy nutné skutečně přemýšlet. Po zaškrtnutí odpovědi zjistí, zda odpověděli správně či ne, a dostane se jim dalšího, ještě podrobnějšího komentáře. Na základě vlastní zkušenosti se tak naučí, co všechno je za plagiátorství považováno, jak se mu vyhnout a jak správně uvést všechny použité zdroje.

Na závěr jsem se studenty probrala úzus uvádění bibliografie v cílovém jazyce. Může se jednat o náhodu, ale ve skupinách, s nimiž jsem s těmito webovými stránkami pracovala, se již žádný plagiát nevyskytl; citovaná literatura či internetové stránky byly na gymnaziální úrovni uvedeny s takovou přesností, že by se za to nemusel stydět autor diplomové práce.

http://education.indiana.edu/~frick/plagiarism/item1.html